Vera Caslavska
V loni po návratu z Japonska jsem si řekla, že by asi potěšilo paní Věru Čáslavskou, kdybych jí napsala, že ani po tolika letech (vyhrála zlatou medaili roku 1964!) na ni Japonci nezapomněli.
Vzpomínala jsem, jak při slavnostní večeři na počest mých narozenin se mě zeptali: co dělá paní Věra Čáslavská a pan Havel? A bylo vidět, že paní Věra je pro ně naprostá ikona. Sedla jsem a napsala paní Čáslavské tu veselou příhodu, napsala jak ji Japonci mají rádi a jestli by se opět nechtěla podívat do Japonska.
A čekala jsem…dlouho, přes rok. Už jsem si říkala, že paní Věra asi nerada píše, jako mnoho dalších a posmutněle jsem si říkala, jaké by to bylo hezké, kdybych dostala od ní dopis. Mezitím stejná skupina Japonců, kteří slavili moje 60.narozeniny mi napsala, že se vypravili do Evropy a navštívili by rádi můj atelier a to 17.června 2011. Připravovala jsem se na jejich návštěvu. Domluvila jsem se se zpěvačkou Radkou Fišarovou, mojí kamarádkou, že jim zazpívá francouzské šansony od Edith Piaf, na harmoniku jí k tomu zahraje Janička Bezpalcová, obě to umí báječně.
Moje další dobrá kamarádka Rozárka Zvelebilová připraví malý raut – Japonců bude třináct plus pár mých milých sousedů a moje rodina. Těšila jsem se na to setkání jako malá. A potom jsem otevřela schránku na dopisy a tam….jupíííí, hned jsem věděla, že je to dopis od Věry Čáslavské, slzy radosti mi vyhrkly do očí. Moc krásný dopis, milá paní Věra přiložila podepsané fotografie z olympiády pro japonské přátelé. Znáte ten krásný nával štěstí, když vás potká něco úžasného? Tak ten mě zavalil A jak jsem byla tak šťastná, napadlo mě: a já pozvu na to naše setkání i paní Věru. A protože mi napsala mobil, hned jsem kula železo, dokud jsem měla odvahu. Zavolala jsem, vysvětlila, že paní Věra napsala právě včas, že za čtrnáct dnů přijedou ti samí Japonci co ji pozdravovali ke mně do atelieru a jestli nechce s námi posedět. K mé velké radosti, posléze paní Věra přijala pozvání. A hned se ptala, jak se do Zelenče jede a co ti Japonci mají za profese, aby s nimi mohla zasvěceně mluvit. Je fantastická, žena s odvážným a velkým srdcem.
Začala jsem se na setkání těšit nevýslovně. A ještě mě čekala jedna milá povinnost, zatelefonovat šéfovi skupiny Japonců Kenjimu Hirasawovi, jaké milé setkání jeho přátelé u mě čeká. Znám ho třicetjedna let, ale musím říci, že se mi zazdálo, že teprve teď si mě začal považovat.